doučit se
[doʔučɪt se], [doučɪt se]
(3. j., 3. mn. -čí se, rozk. -č se, čin. -čil se, podst. jm. -čení (se))
sloveso dokonavé
1. (kdo se doučí {co; na co})
učením si doplnit vědomosti:
doučit se jazyk / gramatiku / matematiku
Musím se doučit na zkoušky.
Zameškanou látku se už doučil.
Snažím se doučit nějaké triky v žonglování.
Do premiéry se vždycky stihne text doučit.
2. (kdo se doučí)
přestat se učit:
Jakmile se doučím, půjdu ven.
Tak už jsem se doučila, chcete si něco zahrát?
3. (kdo se doučí {čím; čemu})
dokončit učení, získávání vědomostí v učebním oboru syn. vyučit se:
Nedoučila se kuchařkou.
Chtěl jsem se doučit řemeslu.
nedokonavé k 1, 3 → doučovat se 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[doʔučɪt se], [doučɪt se]
(3. j., 3. mn. -čí se, rozk. -č se, čin. -čil se, podst. jm. -čení (se))
sloveso dokonavé
1. (kdo se doučí {co; na co})
učením si doplnit vědomosti:
doučit se jazyk / gramatiku / matematiku
Musím se doučit na zkoušky.
Zameškanou látku se už doučil.
Snažím se doučit nějaké triky v žonglování.
Do premiéry se vždycky stihne text doučit.
2. (kdo se doučí)
přestat se učit:
Jakmile se doučím, půjdu ven.
Tak už jsem se doučila, chcete si něco zahrát?
3. (kdo se doučí {čím; čemu})
dokončit učení, získávání vědomostí v učebním oboru syn. vyučit se:
Nedoučila se kuchařkou.
Chtěl jsem se doučit řemeslu.
nedokonavé k 1, 3 → doučovat se 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)